Podílové fondy: výhody a nevýhody investičního nástroje pro boj s inflací

Michal Hladký

Nekontrolovatelná inflace, která v posledních měsících řádí napříč světem, donutila téměř každého, aby se zamyslel nad tím, jak dále zacházet se svými úsporami. To vedlo k tomu, že se široká veřejnost začala zajímat o to, jak inflaci porazit, či alespoň jak zmírnit její následky. Jedním z nástrojů, které už nějakou dobu fungují a mluví se o nich stále víc, jsou podílové fondy. Jak podílové fondy fungují a co nabízí? A v čem mohou být naopak záludné?

Co je to podílový fond?

Na začátku každého podílového fondu jsou jeho podílníci. To jsou investoři, kteří do fondu vkládají své prostředky a výměnou za to dostávají podílové listy. Většina fondů pak má kromě podílníků i svého portfolia manažera, který se stará o skladbu portfolia celého fondu. V dnešní době jsou nejrozšířenější fondy, které nakupují především měny, dluhopisy či akcie.

Jaké podílové fondy existují?

Jak již bylo zmíněno výše, každý z fondů má své vlastní investiční portfolio. Základní rozdělení tedy může být podle skladby tohoto portfolia, tedy na měnové, dluhopisové či akciové. Nikde však není napsáno, že manažer daného fondu nemůže tyto aktiva různě mixovat, a proto není toto rozdělení úplně výstižné. Fondy se proto mohou dělit ještě podle rizikovosti investice, a to na konzervativní, smíšené či dynamické. S rizikovostí je pak spojena i třetí oblast, podle které se různé fondy rozčleňují. Jedná se o doporučený investiční horizont. Tři nejčastěji používané kategorie investic jsou krátkodobé investice, střednědobé investice a poslední jsou investice dlouhodobé. Do kategorie investic krátkodobých pak nejčastěji spadají fondy konzervativní, střednědobé jsou pak smíšené a dynamické fondy se řadí mezi dlouhodobé investice.

Jak začít investovat?

Nejčastější způsoby investic do podílových fondů jsou jednorázové či pravidelné. V prvním případě se investor rozhodne vložit celou částku najednou či ve velmi krátkém časovém horizontu. Pravidelná investice pak spočívá v tom, že investor v pravidelných intervalech posílá menší částky, a to bez ohledu na aktuální stav portfolia.

Jaká jsou rizika investování?

Obě výše zmíněné cesty pak mají svá pro a proti. Při jednorázové investici visí ve vzduchu především riziko náhlého propadu ceny aktiva. V extrémním případě se tak může stát, že investor vloží své peníze v období, kdy křivka grafu atakuje maxima. Po nějaké době pak může dojít k propadu a investorovi v případě, že bude prostředky potřebovat využít, hrozí ztráta, která může činit klidně desítky procent z vkladu. Co je největší rizikem tohoto způsobu investování, je pak i jeho největším kladem. Investor může do fondu vstoupit v momentě, kdy cena portfolia není v nijak závratných výších, přičemž náhle může přijít jakkoliv výrazný vzestup, který pak vložené prostředky výrazně zhodnotí.

U pravidelných investic tento druh „adrenalinu“ poněkud chybí. Principem této metody je investovat po menších částkách a v pravidelných časových intervalech, což by mělo vést ke zprůměrování cenové křivky a do jisté míry tak eliminovat volatilitu daného aktiva.

Tato strategie se používá především u dlouhodobých investičních horizontů, které předpokládají, že daná oblast má v jakkoliv vzdálené budoucnosti potenciál růstu. V minulosti se tak profiloval především akciový trh, který i přes všechny své výkyvy vykazuje z dlouhodobého hlediska vytrvalý růst.

Podílové fondy a poplatky

Podílové fondy, tak jak je známe v dnešní době, nevznikaly pouze za tím účelem, aby svým podílníkům generovaly zisk. V první řadě zde jde především o to, aby uživily investiční společnosti, které tyto fondy zřizují. Proto, i když fondům poskytujete své prostředky, se můžete setkat s různě vysokými poplatky, které fondy uplatňují.

Každá zkušenost s podílovým fondem začíná vstupem do něj. Proto už na začátku investor hradí vstupní poplatek. Nejčastěji bývá tento poplatek stanoven v procentuální výši, přičemž poplatek roste s výši potenciálního výnosu, který fond nabízí. Konzervativní varianty proto účtují méně než ty nejdynamičtější. Výše poplatku se nejčastěji pohybuje od hodnot okolo 0,4 % z hodnoty investice až do výše jednotek procent. Výjimkou však nejsou i fondy, které vstupní poplatky šroubují ještě mnohem výše.

Bystřejší čtenář si jistě vzpomene na začátek článku, ve kterém padla zmínka o portfolio manažerovi, který má správu celého fondu na starosti. I tento člověk však nepracuje zadarmo a investiční společnosti jej musí zaplatit. Proto svým podílníkům účtují tzv. poplatek za správu. Jeho výše se opět může lišit a znovu zde většinou platí pravidlo, že čím je fond dynamičtější, tím vyšší je jeho poplatek. Nejčastěji se i tyto poplatky stanovují v procentuální výši, kdy počáteční hodnoty se pohybují v desetinách procenta a horní hranice může být takřka neomezená. Z tohoto zaběhnutého trendu mohou vybočit akorát fondy indexové, za nimiž nestojí žádný manažer a pouze kopírují vybraný index. Poplatky za správu jsou v tomto případě úplně minimální.

Ke svým penězům se pak podílník dostane jedině tak, že odprodá podílové listy a z fondu tak vystoupí. I toto je pro některé fondy příležitost, jak zvednout svoje zisky, a proto se i v této fázi můžete setkat se strhávanými poplatky. Jejich výše zde opět závisí především na tom, jak sebevědomé investiční společnosti budou a o jak velkou částku si dovolí říct.